Slyším

píseň kroků,

poezii zavřených dvířek,

ticho,

za oknem

bez hlásky se loučí

tak truchlivě a bezradně

cizí otec s dítkem;

slyším

poezii zamčených skříněk,

lajny chodeb,

jedna jako druhá

křičí dopoledním tichem.

Tak beze smyslu, opuštěné,

pozorovány

melancholickými výjevy obrazů,

co nemluví;

tak bez rozmyslu piji kávu

v ulici uschlých muškátů.

Ticho,

stará paní v patře přes ulici

otevřela okno;

jde na mě spaní

a napadá mě jen,

jak temný domov může být,

díváš-li se zvenčí…